Databáze o vlivu dopravy na životní prostředí - výpis záznamů

zobraz stránku pro tisk · vyhledávání

Premiér a anděl
[plný text článku | kategorie: Děti Země | Hospodářské noviny | Ivan Klíma | 26. 9. 2003] [tisk]
Zhruba před třiceti lety napsal Ivan Klíma krátkou rozhlasovou hru, která se jmenovala Ministr a anděl (v cizině ji také hráli pod titulem President a anděl). Děj umístil do neurčité totalitní země, kde diktátor podlehne iluzi, že má jako svého rádce anděla, a začne se podle toho chovat. Diktátor, který se radí s andělem, nemůže přežít, a hra tedy končila tragicky. "Napadlo mě, co by se stalo, kdyby se anděl začal zjevovat vůdčí osobnosti postkomunistického, tedy v podstatě demokratického státu," říká autor na okraj svého nového, stejnojmenného románu, který vydává pražské nakladatelství Academia. "Záleželo mi na tom, aby se příběh nezvrhl v nepříliš užitečnou parodii osobností žijících politiků. Proto jsem, ač to bylo obtížné, příběh neumístil do určité země. Nepopírám, že některé z našich korupčních afér však pro mě byly při psaní dobrou inspirací," dodává Ivan Klíma.
1. Přesně v osm hodin ráno, jako by současně s pomyslným zvukem školního zvonku, vstoupil ministerský předseda Florian do své pracovny. Sotva pomyslný zvonek dozněl, ozvalo se kratičké zaklepání a hned poté vešel tajemník se svými deskami. Desky byly černé a svou barvou odpovídaly, jak předsedu občas napadlo, tajemníkovým úmyslům, šaty šedivé jako jeho myšlenky, košile bílá, kravata modrá, prsten zlatý. Zato rudou, kterou kdysi vyznával jako symbol svého přesvědčení, vyškrtl ze škály přípustných barev. "Něco podstatného, Milane?" zeptal se předseda. Lišil se od mnoha vládců počínaje Bonapartem a konče Leninem vysokou a štíhlou postavou, takže by jistě neměl potíže s přijetím na vojenskou akademii -- aspoň ne kvůli svému vzrůstu. Na rozdíl od většiny vlivných politiků nebyl vzděláním ani právník ani ekonom, (i když během porevolučních let posbíral čestné doktoráty z jedné známé severoamerické a dvou méně známých jihoamerických právnických fakult), a až do chvíle, kdy ho vířivý osud vehnal do politiky, se živil jako obyčejný vysokoškolský asistent. Vyučoval na akademii divadelního umění, jak vždy uváděl, aby nemusel zmiňovat, že to byla jen fakulta loutkoherectví. Jeho oborem byly dějiny tohoto zvláštního druhu herectví; vedl také, na čemž si zakládal, nepovinný seminář o alžbětinském dramatu, vesměs obory pro politiku zdánlivě nepříliš užitečné (ve skutečnosti mezi vedením politiků a loutek se daly nalézt zajímavé shody a alžbětinská dramata nebyla horší průpravou pro zápas o moc nežli eseje Machiavelliho). Ale představa, že z dějin lze čerpat poučení, tvrdíval Florian studentům, je mylná, jediné skutečné poučení z dějin vede k poznání, že lidstvo se z nich nikdy v ničem nepoučilo. To, co nazýváme historií, je jen hromada zlámaných větví, náhodně utržených listů a několik povadlých květů, z nichž se snažíme obnovit celý sad a mylně věříme, že jsme ucítili vůni všech jeho záhonů. Tehdy ještě měl v oblibě poetické metafory. "Program zůstává, ani jinak nic mimořádného." Tajemník vyndal z desek list papíru. "Zase stoupla nezaměstnanost. O půl procenta." "Nějaké stávky?" "Bohužel. Převážně ženy, jak to bývá v textilu. Zavírají jim fabriku. Levný čínský dovoz je položil." "Myslíš, že bych tam měl jet?" Tajemník se tvářil, že chvílí přemítá, pak zavrtěl hlavou. "Poškodí nás to před volbami." "Lidi už si zvykli. Někde padají bomby, vybuchují sebevrazi, unášejí se letadla anebo se zavírají nepohodlní politici. U nás se zavírají jen fabriky." "Novináři to nafouknou." "Novináři jsou sběř!" souhlasil tajemník. Naklonil se nad svým šéfem. "Třeba starý známý Fedor. Natočil takový ten, jak oni říkají, investigativní pořad o tendru na armádní pistole. Ty se na televizi nedíváš, ale o tomhle bys měl vědět. Docela naplno tvrdil, že výběr byl zmanipulovaný. Důkazy mu chyběly, ale to mu nebránilo naznačit, že šlo o korupci." Premiér se zatvářil přemítavě. "Fedor? Mám dojem, že ho znám. Nepotkal jsem ho kdysi v televizi, ještě když tam dělala moje žena?" Floriana opravdu před lety pozvali do televizní diskuse, kde vysvětloval rozdíly mezi cizáckým Kašpárkem a hrdiny domácího a lidového původu. Pozvala ho jeho žena, která pořad moderovala. Brzy nato došlo, jak se v jeho vlasti stávalo zhruba jednou za dvacet let, ke změně poměrů. Florianovi bylo právě třicet devět roků, a začal se zajímat o jiné věci, než o Kašpárka. Promlouval nejprve na studentských a posléze i na veřejných shromážděních a projevoval přitom nadání vystihnout náladu svých posluchačů a podřizovat jí svou řeč. Revoluce naštěstí byla zcela nekrvavá, trvala jen několik dní, ale stačila podnítit vznik mnoha nových organizací, spolků, sdružení i politických stran. Jednu z nich spoluzakládal i on: dala si do znaku bílého páva a prohlašovala, že bude ctít liberální hodnoty svobodného trhu. Tehdy si uvědomil, a byl v tom povzbuzován svou ženou, že je předurčen k důležitějším a významnějším úkolům, než dosud mohl plnit. Jeho vlast, jak pochopil, potřebovala nové vůdce, osobnosti vzdělané, neúplatné, nezkažené mocí, připravené sloužit společnosti a naslouchat hlasu lidu anebo, slovo lid totiž vyšlo z módy, naslouchat hlasu daňových poplatníků. Pochopil také, že takovou osobností je právě on sám. "Je to možné," připustil tajemník po chvíli váhání. "Ale ten chlapík Fedor přišel do televize, zrovna když tvoje žena odcházela." Tajemník jako vždy věděl vše, anebo se aspoň tak tvářil. "Nedělá dobře, když se naznačuje, že v armádě a v policii panuje korupční prostředí," pokusil se vrátit předsedu do současnosti. "Dotýká se to Bacha, policejního prezidenta a cti armády." "Armádní cti?" premiér zřejmě zapochyboval, že něco podobného existuje. "Poslal jsem ti včera zprávu o stavu kriminality. Díval ses na ni?" "Kdy jsem mohl?" zeptal se premiér ublíženě. "Sám víš, že jsem měl program od rána až do dvou v noci. Je v té zprávě něco nového o lihové aféře?" "Nezmiňuje ji ani slovem." Předseda si viditelně oddechl. "Bohužel jsem ten pořad neviděl. Aféry máme všude," řekl, "ale moji ministři se do nich zamíchávat nesmějí. To opravdu nesmějí. "Je v té zprávě něco nového?" "Pořád totéž. Denně se ztrácí osmdesát aut. Postřelili jednoho policistu, když přepadli benzinovou pumpu kousek od hraničního přechodu. Je to otec tří dětí! Taky oddělali majitele nočního baru ve Staré Lhotě. V takovém hnízdě," řekl tajemník s údivem, "člověk by nevěřil, kde všude už máme bordely. Spočítali taky, že průměrně jednou týdně dojde k přepadu nějaké banky." "A co policie?" "Pátrá." "Ale výsledky?" "Jsou to taky jen lidi." "Jsem taky jen člověk a pracuju od rána do večera." "Všichni nejsou jako ty," řekl tajemník. "Přitom Bach dělá, co může." "Ano. Proto jsem ho prosazoval, ačkoliv je tak mladý. Doufal jsem, že zavede konečně pořádek." "Určitě. Chce to jen čas. Je tu ještě jedna věc," tajemník chvíli váhal. "Přišla petice proti výstavbě obchodního centra ve čtvrti svatého Bonifáce. "Proč, proboha? Staví se pro lidi, aby měli snazší nákup." "Jistě, proto tam příští měsíc pokládáš základní kámen." "To jsem slíbil?" podivil se premiér. "A petice útočí proti mně?" "Petice se týká jen stavby. Protestuje proti rozlehlosti a hlavně výšce. Prý to zkazí panoráma našeho města, jak jsme je zdědili po předcích. V patnáctém století se totiž obchodní centra nestavěla." "Zase ti nazelenalí fanatici?" Tajemník zaváhal. "Řekl bych, že to je jiná skupina lidí." "Stejně patří všichni do stejného pytle." "Ano. V podstatě samí notoričtí podpisovači peticí. Mohlo by tě překvapit jediné, jestli se vůbec chceš takovým lejstrem zabývat." "Mě už nemůže překvapit vůbec nic," mínil premiér. "Pokud nejde o shodu jmen, mezi signatáři je i tvůj syn." "Leo? Julie taky?" "Nikdo další s tvým jménem," nahlédl tajemník do papíru. "Od Lea se dalo něco podobného čekat. Velice touží předvést, že už je dospělý. Ještě něco?" "Volal mluvčí pana kardinála. Zajímalo ho, jestli by sis neudělal čas na schůzku s ním." "S mluvčím?" "Řekl bych, že přímo s panem kardinálem." "Dovedu si představit, co mi může chtít. Církevní restituce -- jako vždycky. Církev nechce vzít na vědomí, že už nemáme feudalismus. Samozřejmě, dělají, jako by se měly napravit křivdy. O tom, co sami za staletí napáchali, slyšet nechtějí..." Premiér se zarazil. "Nemám ho rád, tlusťocha. Tváří se svatouškovsky, jako by mu šlo jedině o spravedlnost a o dobré mravy. Přitom mu jde o peníze a o moc nad lidmi. Řekni, že se ozvu, až najdu volnou chvíli." "V pět odpoledne máš schůzku s televizními odboráři," tajemník spěchal ukončit svoji sérii sdělení. "Odbory," odfrkl si premiér pohrdavě, "už dávno nepatří do naší doby. Je to přežitek z minulého století. Dnešní mladí už do odborů ani nevstupují. Všiml sis, že počet jejich členů klesá?" Tajemník zdvořile přikývl. "Tvrdím," pokračoval předseda, "že jsme udělali chybu, když jsme je přibrali ke všem rozhodujícím jednáním. Narostlo jim sebevědomí a teď všechno komplikují. Vezmi si jen železničáře. Vlakem už nikdo nejezdí, za to je v téhle zemi každý desátý chlap železničářem. Není to úplně a naprosto absurdní? Zkus jednoho z nich propustit a hned vyhlašují stávkovou pohotovost. A to máš pořád: Komory, odboráři, občanské iniciativy, ochránci velryb a ježků, protiatomové matky, děti země a penzisti nad hrobem, každý se organizuje, místo práce se žvaní, hledají se problémy... A výsledek? Mezi lidmi se vytváří pocit, že vláda nic nedělá!" "Upozornil jsem je, že máš jen padesát minut času." "Správně!" Premiér ztrácel náladu. Neměl rád nepříjemné zprávy. Připadalo mu, že poslední dobou už ani jiné nepřicházejí. Z vězení prchali odsouzení zločinci, mládež propadala drogám. Daňové úniky zvolna předháněly daňové výnosy. Muž, kterému až dosud důvěřoval a svěřil mu ministerstvo dopravy, sjednal na stavbu severojižní dálnice smlouvu, o které tvrdil, že je skvělá, ale zřejmě byla přímo příšerná. K tomu aféra s lihem, co ho vozili jeho ministr se svými příbuznými přes hranice jako čisticí prostředek. Byl si jist, že zprávy nebyly objektivní, novinářští šťouralové si vybírali pouze to, co jim dovolovalo činit obludné závěry, jen aby mohli obvinit a ironizovat vládu i jeho osobně. Jako by jim ušlo, že v zemi vládne klid, životní úroveň stoupá, měna posiluje, že o každého darebáka, o každého bezdomovce, co se štítí práce, stát pečuje jako o nemluvňátko. Uvědomil si, že tajemník už nějakou dobu stojí mlčky za ním a zdvořile čeká. "Poslyš, Milane," napadlo ho "stane se ti někdy, že v noci slyšíš zvuky?" Tajemník se zatvářil překvapeně. "Můj Jago někdy chrápe." "Nemyslím psa, ani člověka. Vzbudím se a zdá se mi, že slyším vodu. Ne nějaký kapot, ale jako když šumí jez." "Třeba venku pršelo." "Svítil měsíc," řekl předseda vlády. "Zdálo se mi, že dokonce vidím na podlaze hladinu, rozsvítil jsem, ale žádná voda tam nebyla." "Možná se leskly parkety?" "Máme na nich koberec. Anebo se vzbudím a v pokoji vidím kočku, vlastně jen její číhající oči." "Proč jenom oči?" "Nemůžu ji přece ve tmě vidět celou, když je černá." "A proč si nerozsvítíš?" "Nerozsvěcím. Co kdybych ji tím vydráždil? Ale proč je zrovna černá, nemá to být nějaké znamení?" "Tvrdí se, že černá kočka, která číhá, varuje před nepřáteli, kteří číhají. Ale to přece víš i bez kočky. Je dobře, že se chováš rozvážně a nechceš ji dráždit!" "Tak vidíš. Nepřátel přibývá," řekl premiér, "čekají jen na nějaké moje klopýtnutí. Ale toho jsem se zatím vyvaroval. Máš ještě něco?" "Pro dnešek všechno. Vlastně přišlo jedno pozvání," vzpomněl si tajemník. "Tvoji bývalí studenti tě zvou na svou schůzku. Časově se ti přizpůsobí." "Který je to ročník?" "Píšou, že chtějí oslavit patnáct let od promoce." "Ale to je můj revoluční ročník," spočítal si premiér. "Tehdy, když to všechno začalo, vyhlásili jsme stávku. Vymýšleli jsme plakáty a žádali svobodné volby. Byla to dobrá třída, několik pěkných holek." "Před patnácti lety," upozornil tajemník. "Ano, už budou mít velké děti. Kdoví, jestli bych je poznal. Kdy budu mít nějakou volnou chvíli?" "Vypadá to, že až za čtrnáct dní. Odpoledne. Odpadla ti návštěva býčí farmy." "Výborně. Proč vlastně odpadla ta farma?" "Udělali bankrot. Bez dotací už nemůžou konkurovat dovozu." "Výborně. Rád přijdu, když mi řeknou kam," rozhodl premiér. "Tedy, hrozné s tou farmou. Vypadá to, že zase přijdeme o nějaké voliče," uvědomil si premiér blížící se volby.
2. Premiérova žena Irena jela ve svém fiatu a bedlivě sledovala prostor za sebou. Byla to tichá předměstská ulice. Přesto, když se dostala k místu, kde se křížila s jinou stejně tichou ulicí, zastavila a čekala. Kdyby ji kdokoliv sledoval, musel by se objevit, pokud ji nechtěl ztratit z dohledu. Neobjevil se. Poněkud uklidněná se znovu rozjela po silnici plné výmolů. Strašné! Bílek sjednal za miliardy severojižní dálnici, ale na obyčejné silnice kašle. Až ho uvidí, musí mu to vytknout. Po půlhodině dorazila k cíli. Schovala auto v garáži a vešla do domu. Přijela proti svému zvyku předčasně, i když jen o několik minut. Irena nebyla krasavice, ale ve svém postavení druhé, ve skutečnosti první dámy společnosti (president byl rozvedený) si zvykla pohybovat se s půvabem a lehkostí. Měla také dar získávat si důvěru druhých lidí. Kdysi divačky jejích pořadů, když jí adresovaly své dotazy či slova chvály, ji oslovovaly: Milá Irenko! Pro lidi, s nimiž si dopisovala, anebo se stýkala, si ráda vymýšlela přezdívky. O svém muži mluvila i se členy vlády jako o Zázvorkovi, byl totiž zrzavý a pihovatý jako Ir. V televizi už několik let nepracovala, zato zasedala ve dvou správních radách a ve třech redakčních radách a v mnoha nadačních výborech, pořádala večírky, naučila se jezdit na koni, hrála tenis a malovala špatné obrazy se chagallovskými motivy. Pečovala také o Lea a Julii, své potomky, na něž jí při všem shonu už téměř nezbýval čas – a měla o patnáct let mladšího milence. Milenců vystřídala během svého života víc, což její manžel, typický universitní, nyní ministerský budižkničemu, který by bez její pomoci nic nedokázal, buď netušil, anebo se aspoň tak tvářil. Její milenec přicházíval s pečlivě uvázanou kravatou a v bílé košili, říkala mu proto Vázanka. Byl vzděláním ekonom, stavem dosud svobodný, povoláním typický bankovní budižkničemu, příliš hubený na to, aby vypadal mužně, a příliš ponořený do své všední existence, než aby byl zajímavý. Moc toho nenamluvil, na rozdíl od většiny mužů včetně jejího manžela se nepovažoval za vzor pro zbytek lidstva, byl dochvilný, snad opravdu rozuměl financím, ale jen málokdy dával najevo, že i on to někam dotáhne. Zda to někam dotáhne, záleželo ovšem na ní. Dokonce ji napadlo, když se současný budižkničemu, který řídil státní finance, (vybral si ho její neomylný manžel, ačkoliv mu to rozmlouvala), věnoval víc pašování lihu než státním financím a řítil se zřejmě do propasti, mohla by toho svého kohoutka popostrčit k uprázdněnému místu. Vázanka byl dobrý milovník a tvářil se, že tu vášeň v něm vyvolává ona. Ale natolik rozuměla mužům, aby věděla, že pokud ho něco opravdu vzrušovalo, byla to představa, že se ukájí s první dámou země. Proto mu málo záleželo na jejím věku, mohlo by jí být klidně padesát, i když, naštěstí, jí do toho věku chyběly ještě skoro čtyři roky. Irena si v koupelně opláchla ruce a chvíli postála před zrcadlem. Se svým zjevem byla spokojená. Vrásky ve tváři a na krku se ještě dařilo částečně zjemnit složitou směsí krémů, částečně zakrýt pudrem. S příliš velkou a vystouplou bradou se už dávno smířila, konec konců napovídala něco o její energičnosti. Trochu si hrála s účesem. Ve vlasech, které díky úsilí její kadeřnice byly leskle černé, s jednou stříbřitě šedou kadeří spadající k pravému spánku, měla zlatou sponu ve tvaru draka, dar od jakéhosi indiánského anebo snad thajského obchodníka s kořením. Ještě si sundala brýle, aby více vynikla modř jejích očí. Začínala ji pobolívat hlava. Otevřela v pokoji okno a posadila se do křesla proti krbu. Jestli Vázanka nepřijde do deseti minut, bude na ní, aby se tvářila pohoršeně a dala mu najevo, že ona tu není od toho, aby čekala. Vstala, otevřela likérník, nalila si skleničku martellu. Její milenec se už opozdil o pět minut. Julie se jí poslední dobou nelíbí. Buď sedí doma a poslouchá příšernou minimalistickou muziku, anebo někam zmizí a vrací se až v noci. Nejspíš má milence, ale každou narážku na to přechází mlčením. Bylo jí před měsícem osmnáct a cítí se dospělá. A Leo? Podobá se svému otci až nesnesitelně: stejně zrzavé vlasy, pihy, šedivé oči, lebku jako ragbyový míč a stejnou povahu, zaryté přesvědčení, že přišel na svět proto, aby jej změnil k lepšímu. Co s takovým synem, nestačí snad, že musí vydržet s jeho otcem? Nalila si ještě jednu skleničku a zapálila cigaretu. Už tu čeká čtvrt hodiny! Jestli se Vázanka neobjeví do pěti minut, seberu se a odjedu. Napadlo ji, že by mu mohla zavolat sama, ale ihned tu myšlenku zavrhla, ještě by to vypadalo, jako by se třásla o jeho přízeň. Jenže kdyby odešla, kam by se poděla? Čekala by na ni leda prázdnota zmařeného večera. Bylo by možné, že by ji tenhle mladíček opustil, vykašlal se na ni, vzdal se té výsady trávit dvakrát týdně večery v jejím objetí? Ne! Tihle draví samečci dobrovolně nepouštějí kořist, kterou jednou sevřeli ve svých chtivých prackách. Mohla by zavolat některému ze svých ctitelů, ze svých bývalých milenců, jenže jak by to vypadalo, aby se ona doprošovala schůzky s nějakým chlapem, kterého sama odložila? Vzpomněla si na svého dávného milence, potrhlého reportéra Fedora, už to bude osm let, co se s ním rozešla. On si určitě namlouval, že se rozešel s ní, nelíbilo se mu, že je vdaná a nepomýšlí na to, aby mu prala košile a smažila řízky. Taky si hrál na spravedlivého. Tvářil se, že se mu nelíbí, když ona klame svého tehdy ještě ne-ministra. Pokrytec. Ale když se svlékl, jeho tělo bylo samý sval, vzrušovala se vzpomínkou. Vstala. Mohla by chvíli malovat. Na stojanu, zakrytý rouškou, spočíval rozdělaný obraz, byl to autoportrét, vznášela se na bělouši vysoko nad jakýmisi snovými hradbami. Vlály jí vlasy, poněkud delší, než měla ve skutečnosti, a běloušovi vlála hříva, ale ještě mu chyběla levá zadní noha. Jenže jak by se teď dokázala soustředit na koňskou nohu?
 

poslední aktualizace 19. září 2006
© 1999-2004 ČSDK, optimalizováno pro MSIE a rozlišení 800x600+
[ Windows | ASCII | Mac | Latin2 | Unix ]

použit publikační systém Toolkit od Econnectu