Databáze o vlivu dopravy na životní prostředí - výpis záznamů

zobraz stránku pro tisk · vyhledávání

Glosa
[plný text článku | kategorie: Děti Země | Děčínský deník | Tomáš Pavlík | 8. 11. 2003] [tisk]
Udělat něco dobrovolně a hlavně bezplatně pro druhé považuje mnoho lidí za ztrátu času. Pro některé je ale dobrovolnictví životním stylem. Třicetiletá Šárka Dostálová z Děčína se dobrovolné práci věnuje už řadu let. To, co dělá, považuje za absolutní samozřejmost. První zkušenosti s dobrovolnictvím získala už ve čtyřech letech. "Matka mi jednou na procházce pod Kvádrberkem ukazovala rybníček, do kterého lidé vyhazovali různé odpadky. Byly tam pytlíky od mléka, pneumatiky a mnoho dalších odpadků. Tehdy jsme rybníček společně s dalšími dětmi vyčistili a dělali jsme to pravidelně každé dva týdny," popisuje své první zkušenosti s dobrovolnictvím Šárka Dostálová. Doplňuje, že stejně se ke svému okolí chovala i její matka. Měla velký vztah k přírodě a sebrat odpadky v lese pro ní bylo samozřejmostí. "Totéž dělám i já, když jdu s dcerkou na procházku. Pokud najdeme v lese nějaké odpadky, sebereme je do pytlíku. Teď už nad tím ani nepřemýšlím, je to pro mne naprosto automatická věc," vysvětluje Šárka. Postupem času se dostala k ekologickým organizacím. Na zdravotnické škole se poprvé dostala do kontaktu s Dětmi Země.
"Tehdy studenti protestovali proti nečistotám v ovzduší a Děti Země nám chtěli pomoci. Členem organizace jsem se ale stala až po maturitě," vzpomíná Šárka. Tehdy poprvé se zapojila do činnosti ekologické organizace. Vše dělala ve svém volném čase. Dva roky pak pracovala v nemocnici. Měla se stěhovat s tehdejším přítelem na Slovensku, ale ze všeho sešlo. "Byla jsem bez práce. Nakonec se mi podařilo najít místo v Ústavu sociální péče ve Staré Olešce. To pro mne byla zlomová událost. Nakonec jsem tam strávila krásných šest let. Troufám si tvrdit, že to byla zatím nejkrásnější léta mého života," říká Šárka Dostálová. První kontakt s klienty ústavu byl šokující. Přemýšlela dokonce o tom, že odejde. Postupně se ale seznamovala s jejich mentalitou a smyslem života. "Jsou to lidé, kteří nic neočekávají a jsou rádi jen proto, že s nimi jste. Ten pocit je opravdu skvělý," zdůrazňuje dobrovolnice. Vzhledem k tomu, že už se pohybovala v prostředí neziskových organizací, založila společně s kolegy občanské sdružení Slunečnice, které mělo za cíl pomáhat právě klientům v ústavech. "Organizovali jsme pro ně například výlety. Jde nám hlavně o to, aby se klienti setkávali s ostatními lidmi a tím se lépe začlenili do společnosti," vysvětluje Šárka.
V roce 1998 odešla na mateřskou dovolenou a současně působnost Slunečnice rozšířila. Klienti teď dochází přímo do sídla sdružení a společně se studenty ze škol pro ně členové sdružení připravují různé akce. Jedna věc je dobrovolnická práce a druhá věc je samozřejmě plat. Šárka Dostálová se práci ve Slunečnici věnuje na plný úvazek. "Ze začátku jsem žila z mateřské, naštěstí nás podporovali manželovy rodiče. Teď už tu práci dělám profesionálně, což znamená, že samozřejmě musím shánět peníze na provoz a mzdy zaměstnanců. V současné době pro nás pracují čtyři lidé na plný úvazek," vysvětluje šéfka sdružení. Kvůli obrovské administrativě při vyřizování různých grantů a podobných věcí už na samotnou práci dobrovolníka nemá moc času. "Často sem klienti přijdou a mohu se s nimi maximálně přivítat. Víc toho bohužel nestihnu," říká Šárka. Rozhodně si ale na velké pracovní nasazení nestěžuje. Občas sice má stavy, kdy by nejraději skončila a šla pracovat jinam, vše ale brzy odezní. "Pokud se nám podaří nějaký projekt, je to ohromný úspěch a dodá nám to další chuť do práce," doplnila Dostálová. K práci s handicapovanými lidmi ji přivedl pobyt v ústavu sociální péče. Cílem sdružení je integrace klientů do společnosti. Často totiž žijí ve velkém stereotypu a běžný život prakticky neznají.
"Společnost je zavře do ústavů a tím to končí. Na to ale podle mne nemá právo. Jsou to přeci také lidé, ale jen odlišní. To ale neznamená, že musí být někde zavření," říká Dostálová. Sdružení se proto zaměřuje na společné aktivity klientů a ostatních lidí. Například zorganizovalo společný výlet studentů a klientů ústavu vlakem do muzea železnice. Pro klienty jsou totiž často obyčejné věci, které každý člověk zažívá denně, něčím naprosto nepředstavitelným. Stačí třeba obyčejný nákup v obchodě nebo poslání dopisu na poště. Pro někoho obyčejná věc, pro klienta v ústavu téměř sváteční den. "Proto se snažíme lidi naučit, že mentálně postižení nejsou přece nic špatného a nemusí žít jen v ústavech. Učíme lidi, že pokud se jim narodí mentálně postižené dítě, neznamená to, že automaticky skončí v ústavu. Vím, že to bude trvat ještě hodně dlouho, stejně tak, jako v zahraničí, nakonec se ale určitě podaří začlenit mentálně postižené do běžné společnosti," dodává Šárka Dostálová.
 

poslední aktualizace 19. září 2006
© 1999-2004 ČSDK, optimalizováno pro MSIE a rozlišení 800x600+
[ Windows | ASCII | Mac | Latin2 | Unix ]

použit publikační systém Toolkit od Econnectu