Jak nejlépe přepravovat svoji tělesnou schránku [plný text článku | kategorie: Vliv na životní prostředí – ČR, Dálnice – D8 | Víkend Hospodářských novin | Břetislav Rychlík | 10. 10. 2003] [tisk] Je příhodné napsat v dnešní krizi automobilismu a rozmachu silničního pirátství něco ušlechtilého o své zaostalé vášni - o jízdě vlakem. To zase není tak nesnadný úkol, když povážíte, že autor dosud nevlastní řidičský průkaz a jmenuje se Rychlík. Nevím, jestli toto rodové předurčení poznamenalo můj vztah k jinak neurotickým službám Českých drah a cestování železnicí. Rychlík je však původně rychlý posel nebo rychle rostoucí rostlina. Jisté je tedy jenom to, že mi kupodivu nic neříkají technické okolnosti vlakové dopravy - lokomotivy, vagóny, koleje. Dlouhá léta jsem nebyl schopen rozeznávat značky automobilů, ačkoliv za komunismu tady jezdily snad tři - trabant, škodovka a žiguli. Takové stopy zvířat, ty jsem ovládal a vlastnil postupně sýčka, kavku, straku, poštolku, divokého králíka. V létě jsem do tůně nalovil pstruhy, o donesených čolcích, mlocích a žabách nemluvě. Nikdy jsem však nenasbíral víc než dva angličáky, modely vláčků a letadel mě stavět nebavilo, zdržovalo mě to od přirozených a dobrodružnějších zájmů. Můj klukovský vztah k technice dopravních prostředků skončil stavbou voru na Struze mezi Veselím a Moravským Pískem, která vyvrcholila velkou námořní bitvou proti partě samozvaného admirála "Harolda" Šaňka.
Neznal a nemohl jsem také znát varující výrok romského primáše Jožky Kubíka III. z Hrubé Vrbky, který pronesl k strážnickému primáši Slávkovi Volavému: "Auto néni pro takových ludí jak sme my. Dójde ti myšlénka - a si zabitý." Ale dnes se s ním rád ztotožňuju a ještě radši svěřuju přesun svého těla a mysli železničnímu vagónu. Vlakem se dá procházet, v některých soupravách se narazí na jídelní vůz. Polévky jsou v něm instantní, ovšem víno a slivovici už podávají v kvalitě i v cenách inspirativních. Ve vlaku můžete mít štěstí a cestovat v kupé zcela sami a být tedy i sami se svými myšlenkami, stejně jako můžete potkat či poznat přátele. Líp se ve vlaku spí, pokud vás neokradou spoluobčané lupiči. I pohled poutníka kráčejícího krajinou na projíždějící vlak je jiný. Hrozny hulákajících návštěvníků Horňáckých slavností na Strážné hůrce ve Velké nad Veličkou vždycky zjihly, když tmu protějšího svahu protnula svítící okénka posledního nočního motoráčku. Též děti cestují vlakem rády. S malou Juliánou hrajeme hru Rychlých šípů a sbíráme body za spatřená zvířata. Slepnoucí starý otec vždy prohraje. Se starší Apolenou čteme, nebo se přeme.
Okna vlaku jsou přiměřeně veliká i špinavá. To však nebrání pohledu na krajinu, která za nimi ubíhá pestře a ekologicky. Už Jules Verne, když popisoval dobrodružnou cestu Philease Fogga kolem světa za pouhých osmdesát dní, všimnul si toho při zdolávání masívu pohoří Sierry Nevady: "Trať železnice byla poslušna rozmarů Sierry. Tu se přitiskla k horskému úbočí, tam zase visela nad propastmi, vyhýbala se ostrým zatáčkám odvážnými křivkami a vrhala se do úzkých soutěsek, o nichž by si každý myslel, že z nich není východu. Na trati bylo málo tunelů a mostů, nebo vůbec žádné. Železnice objížděla horské svahy, nehledala v přímce nejkratší cestu od jednoho bodu k druhému a neznásilňovala přírodu."
No, můžete toto říct při jízdě automobilem po tunách betonu nalitých bezohledně do dálnice přes Chráněnou krajinnou oblast Českého středohoří? Natočil jsem o tom s Ludvíkem Vaculíkem film a nechali jsme v závěru výhružně dýmat české sopky. Nad nimi jsem letěl s kameramanem poprvé v životě balónem. To už považuju za naprostý vrchol mezi přepravními vynálezy lidstva. Směr určuje svévolně vítr. Vane a balón se vznáší jak Duch boží nad vodami. Nesvobodná a zpupná lidská bytost je okolnostmi donucena trpělivě, pokorně podřídit se a podlehnout vyšší vůli. Ani vystoupit za jízdy totiž nelze.
Autor je hercem, režisérem a publicistou.