Jak to vlastně bylo s dálnicí D47? [plný text článku | kategorie: Dálnice – D47 | Literární noviny | Pavel Kačer | 23. 2. 2004] [tisk] Měl to být vzorový projekt spolupráce veřejného a soukromého sektoru. Zemanova vláda si vybrala zahraniční společnost, která slíbila na dluh postavit osmdesát kilometrů dálnice D47 z Lipníka nad Bečvou okolo Ostravy k polské hranici. Stát by pak důležitou komunikaci desítky let splácel formou takzvaného stínového mýta. Z krásného záměru však zůstaly jen oči pro pláč a policejní vyšetřování pokusu o podvod, zřejmě největší v dějinách České republiky. Případ dálnice D47 se stal ukázkou toho, jak mohou nezodpovědní zaměstnanci státu připravit své spoluobčany o stovky miliard korun. Je varováním, co všechno se může stát, když se zanedbají základní kontrolní mechanismy a úředníci si dělají, co chtějí. Poučení první: Vláda se tak jako v mnoha dalších případech rozhodla nevypsat na zakázku mimořádné důležitosti výběrové řízení. Naopak si vybrala jediného zájemce a už tím si zúžila vyjednávací prostor. Nestandardní postup obhajovala argumentem, že chce odzkoušet pilotní projekt, u něhož je nejvyšší prioritou čas. Jak se později ukázalo, doba výstavby a předání dálnice do užívání se nijak nezkrátily. Poučení druhé: Ministři dali přednost partikulárním - stranickým - zájmům před celospolečenským hlediskem. Sociální demokraté, kteří s velkým náskokem vyhráli volby na Ostravsku, se museli voličům revanšovat. Dálnice, jež by oživila v regionu podnikání a dala nezaměstnaným práci, se musela začít stavět ještě za působení Zemanova kabinetu, ať to stojí, co stojí.
Z projektu D47 se stala především stranická záležitost, i když později šla jedna frakce ČSSD proti druhé. Poučení třetí: Smlouvy, které se ukázaly pro stát jako krajně nevýhodné, se připravovaly na ministerstvu dopravy pod vedením Jaromíra Schlinga. Zatímco soukromý investor si najal tým špičkových právníků, proti němu "seděli" amatéři, kteří snad ani neměli snahu vyjednat pro stát dobrou pozici. Poučení čtvrté: Úředníci bez přímé hmotné zodpovědnosti jsou náchylní ke korupci. Kvůli jejich chybám by musel stát platit závratné sumy. V případě dálnice D47 se do smlouvy dostala chybná cena 500 miliard korun. To byl čtyřnásobek maximální částky, kterou schválila vláda. U případné pozdější arbitráže by však před vyplacením sumy do posledního haléře nezachránilo Českou republiku vůbec nic. Poučení páté: U obchodů, kde se točí miliardy, nevěřte odborníkům ani známým lidem s vysokým kreditem u veřejnosti.
Bývalý ministr dopravy, profesor Petr Moos, byl největší zastánce stavby dálnice D47 podle metody "Postav, provozuj, předej". I když se už cena za dálnici pohybovala nad 125 miliardami korun, stále tvrdil, jak je to pro stát výhodné. Podobně se snažil přesvědčit veřejné mínění i bývalý náčelník generálního štábu české armády Jiří Šedivý, jenž se dal naverbovat do služeb soukromého investora. Poučení šesté: Ani nejflagrantnější porušení úředních předpisů a dobrých mravů nemusí vést k nalezení a potrestání viníků. Přestože se případu D47 ujala policie a vyšetřuje i někdejšího premiéra a ministry, lze očekávat nulový výsledek. A jedna dobrá zpráva nakonec: stát postaví dálnici D47 z vlastních peněz, podstatně levněji a dřív, než se čekalo.