Jak naložit s regionálními železničními tratěmi [plný text článku | kategorie: Železniční doprava – ČR | Právo | Karel Korytář | 30. 3. 2004] [tisk] Jednou z priorit programového prohlášení koaliční vlády je podpora železnice coby ekologického dopravního systému, tvořícího základní páteř dopravní sítě České republiky. Ministerstvo dopravy však podle článku, který v Právu vyšel 28. února, uvažuje o předání regionálních tratí krajům. To by rozhodně nebylo ve prospěch tohoto perspektivního úseku železniční dopravy. Krátkodobá i dlouhodobá strategie Českých drah (ČD) si problému regionálních tratí všímá velmi zodpovědně. Ano, jsou mnohdy ekonomicky méně efektivní a může dojít i ke zrušení některých z nich. Avšak strategie něco takového předpokládá nikoliv jako první možnost řešení potíží, ale naopak až po vyčerpání všech možností záchrany a zefektivnění provozu dané tratě. Například jejím zapojením do integrovaného systému městských center, do přeshraniční přepravy, či privatizace. A to vše za důsledné spoluúčasti krajů.
Chce-li tedy ministerstvo dát tratě krajům, pak s respektováním více kritérií, než ve zmíněném článku uvedl ministr dopravy Milan Šimonovský, jenž podle Práva prohlásil: "Je na krajích, zda železniční dopravu omezí či ne. Zda ponechají vlakové spoje v dosavadním rozsahu, nebo je nahradí autobusy." Takto navrhovaný a argumentovaný postup by byl v rozporu nejen s programovým prohlášením vlády, ale i se zákonem o drahách, v němž stojí: "Železnice má přednost v dopravní obslužnosti." Špatných zkušeností s rušením tratí je v Evropě dost. Například na Slovensku, v Polsku i Rumunsku byla přílišnou a ne vždy odpovědnou iniciativou řada tratí zrušena, a posléze se dostavilo vystřízlivění z nevratné likvidace této tradiční dopravy. Jestliže se ministerstvo dopravy řídí ve svých úvahách postupy těchto zemí, pak zcela zřejmě nevolí optimální taktiku. Vyspělé státy se totiž chovají jinak. Je tomu tak proto, že mají svou ucelenou dopravní koncepci. Navíc hradí prokazatelnou ztrátu z provozování veřejné osobní dopravy přepravcům v plné výši. Například v Rakousku jde o šestinásobek ve srovnání s českou skutečností.
Naše republika bohužel koncepci dopravy zatím nemá. Po odkladu březnového termínu předložení ministerského návrhu této koncepce vládě až na červen je navíc otázkou, zda se vůbec něco do konce roku ocitne na stole. Vzhledem k absenci koncepce zůstává v ČR vztah železniční a autobusové dopravy soubojem, a ne spoluprací. Zdravý konkurenční boj je sice potřebný, ale za rovných podmínek. Úhrada prokazatelné ztráty z veřejné osobní dopravy má nastolenu konkurenční nerovnováhu již tím, že té autobusové hradí stát vše včetně přiměřeného zisku, avšak České dráhy dostávají do vínku každoročně asi o dvě miliardy korun méně, než by odpovídalo rozsahu dopravy, kterou si stát u nich objednal. Myslí si snad ministerstvo dopravy, že na drahách ještě lze po úsporných loňských opatřeních s takovým deficitem kouzlit? ČD se loni v lednu přeměnily na akciovou společnost.
Umožnil to transformační zákon, který nastavil zcela nové podmínky jak pro a. s. ČD, tak pro tehdy nově vzniklou Správu železniční dopravní cesty. Ta pak našla recept, jak v co nejkratší době splatit dluhy bývalé státní organizace České dráhy. Akciová společnost ČD zvládla první rok svého trvání výtečně. Není již onou černou dírou, do níž se dalo ještě přisypat z jiného státního zdroje. Je to akciovka jako každá jiná, takže deficit v úhradě objednané dopravy jde na úkor modernizace, obnovy zastaralého vozového parku či propouštění zaměstnanců. Neutěšený stav železnice se postupně daří měnit k lepšímu, ale jde o velmi obtížný proces, v němž musí platit dvakrát měř a jednou řež. To se plně týká i koncových regionálních tratí. Kdyby byly všechny zrušeny, do hospodářského výsledku ČD by to přineslo řádově 150 miliónů korun úspor, tedy jen zlomek ročního rozpočtu drah. Přitom zrušení tratě je proces nevratný. Autor je členem dozorčí rady a. s. České dráhy.