Databáze o vlivu dopravy na životní prostředí - výpis záznamů

zobraz stránku pro tisk · vyhledávání

Lesk a bída spolujízdy
[rešerše | kategorie: Automobilismus – ČR, Vliv na životní prostředí – ČR, Internet | Instinkt 25. 3. 2004] [tisk]
Nový způsob cestování má stále více příznivců. Bezpečnější než autostop, rychlejší než autobus, lacinější než vlak - to je placená spolujízda. Fenomén známý v Evropě i Spojených státech desítky let prožívá díky rozšíření internetu renesanci i u nás. Jaké má výhody a rizika? Kdo jede do Brna? Překvapivá otázka na tramvajové zastávce v Praze je adresována mně. Právě tady jsme si dohodli sraz s řidičkou, která mě za smluvený poplatek sveze vlastním vozem. Přijela přesně. "Auto netopí, nevadí?" oznamuje s odzbrojujícím úsměvem asi pětadvacetiletá slečna, která nás poveze. Říkejme jí třeba Jana. To nám to pěkně začíná, pomyslím si, je docela chladno. Radek, druhý pasažér, kterého Janě také dohodila Centrála pro spolujízdu, jen pokývá hlavou. "Zima je stav mysli," praví stoicky. Právě jsme se seznámili a teď nás čekají přinejmenším dvě hodiny společné cesty po dálnici. Právě potkávání nových lidí je jednou z výhod spolujízdy. Tento poněkud dobrodružný způsob dopravy je proto oblíben zejména mezi studenty a mladšími lidmi. Cestovat se dá různě. Někdo dává přednost jistotě autobusu nebo pohodlí vlaku. Nápad prostě si přisednout do auta k někomu, kdo má volné místo, má své kouzlo. A navíc je to tak lákavě levné. Hlavním rizikem je, že dopředu neznáte řidiče nebo řidičku ani úroveň jejich řidičských schopností. Jen se v duchu modlíte, abyste nenarazili na piráta silnic anebo úplnou začátečnici, která zpanikaří pokaždé, když jede v protisměru kamion.
Víte, koho povezete
Že byste si do auta neposadili dva cizí muže? Je pravda, že v dnešní době jsou obavy namístě. Na druhé straně řidička dopředu věděla, koho poveze. Když jsem si v centrále vyzvedával jízdenku, musel jsem ukázat občanku. Jana není z Prahy. S navigací na dálnici jí musíme pomáhat. Postarší clio neposedně poskakuje, fučí vítr a sněží. Jako kontrast panuje v autě uvolněná atmosféra s příchutí spiklenectví: stačí se dohodnout, vy se vezete a já mám zadarmo benzin. Navíc v záloze dva pomocníky, kdybych náhodou píchla. Placená spolujízda je na západ od našich hranic běžný způsob cestování. V Německu existuje celá řada agentur, kde vám za mírný poplatek zprostředkují kontakt na řidiče, který jede vaším směrem. U našich západních sousedů se tak ročně přepraví na tři miliony lidí!
Sázka do loterie
"U nás se to zatím jen rozjíždí," říká majitel české Centrály pro spolujízdu Vít Dosoudil. Je patrné, že placený autostop volí většinou dobrodružnější povahy anebo lidé, kteří mají hlouběji do kapsy. Tedy studenti. "Ano, většinou jezdí oni," potvrzuje Dosoudil. Pokud cestujete do zahraničí, tak je rozdíl ve prospěch vaší peněženky patrný. V tuzemsku zaplatíte skoro jako za autobus, ale cesta autem obvykle bývá rychlejší a pohodlnější. Jan Rychnovský si našel spolujezdce přes centrálu poprvé. V pátek dopoledne spolu vyrážejí do Mnichova. Je to loterie, proto je podmínkou vzájemná důvěra mezi šoférem a pasažérem. Oba dva před cestou do Německa rozdávají úsměvy na všechny strany. "Jedu si koupit kalhoty, v Česku neprodávají dost dlouhé," říká Kanaďan Albert Friess, "ale hlavně jedu za přáteli." Do Čech se přijel podívat na rok, ale nějak se to protáhlo na čtrnáct let. Češtinu už ovládá perfektně, zůstal mu jen nepatrný přízvuk. "Vracíme se v pondělí zase spolu a ještě přibereme jednoho," usmívá se pan řidič.
Nemáte strach?
To Radek Černý je ve srovnání s ním zkušený matador. Brát spolujezdce začal před pěti lety. "Nikdy nebyl problém, jenom jednou se jedna paní z Německa zdráhala zaplatit," popisuje své zkušenosti. Jana, která malé clio na kluzké dálnici nijak nešetří, poznala placený autostop z obou stran. Objevila ho na studiích v Německu. Nejdřív se nechala vozit, ale pak si pořídila auto a nabízí svezení sama. Nemá někdy strach? "Já ti ani nevím," odpovídá váhavě a vrhne na mě trochu vyplašený pohled. Po otevření hranic v roce 1989 u nás vzniklo asi deset agentur organizujících spolujízdu, ale postupně zanikaly jedna po druhé. "Tehdy nebyl na internetu nikdo ochoten za nic platit," vzpomíná Jiří Jabůrek, který spravuje webové stránky www.autostop.cz. "První tři roky jsme byli v červených číslech," potvrzuje těžké začátky nového fenoménu v českých podmínkách Vít Dosoudil. Jeho Centrála pro spolujízdu oslavila 1. března šest let existence a zájem řidičů i spolujezdců stále roste. Je tu však jedna podstatná věc, která dva zakladatele české placené spolujízdy odlišuje. Jabůrek prostě jen otevřel na internetu virtuální prostor pro to, aby si řidiči našli své spolujezdce a obráceně. Nevybírá žádné poplatky, nestanovuje ceny, za které se jezdí. Vše závisí jen na dohodě. Naproti tomu Centrála pro spolujízdu má svou kancelář. Za zprostředkování zaplatíte a lístek si musíte vyzvednout osobně.
Opravdu dojedu?
Jaká je vlastně záruka, že řidič na spolujezdce nezapomene? Že si to na poslední chvíli nerozmyslí? Spoléhá se tady výlučně na lidskou slušnost, takže se čas od času stane, že domluvená jízda neklapne. "Jednou se mi stalo, že na mě zapomněli," popisuje nepříjemný zážitek jedna z pravidelných zákaznic centrály. "Agentura se mi omluvila a vrátila peníze. Ale co je vám to platné, když jste ve Florencii, v kapse poslední peníze na zaplacení spolujízdy a před sebou vyhlídku na pořádně dlouhou cestu domů?" Přesto dává spolujízdě přednost i nadále, často pendluje mezi Prahou a Paříží. Nejistota je vyvážena další výhodou: po dohodě lze přepravovat i rozměrné předměty. "Bágly jsou běžné, ale vozíme také kola, měli jsme tu i invalidní vozík anebo rogalo," vypočítává Dosoudil.
Je to jako droga
"Jiný druh cestování už nějaké tři čtyři roky vlastně ani neznám," usmívá se za volantem Jana, když se její podchlazené vozítko řítí po dálnici z kopce směrem k Brnu. Placený autostop poněkud záhadným způsobem vyvolává u lidí závislost. A je jedno, jestli řídíte anebo se vezete. Z devadesáti procent jezdí stále jedni a titíž lidé. "Dobrý den, dlouho jste nejel," halasí zrovna Dosoudil ve své kanceláři do telefonu. Jako by tím chtěl potvrdit, že skoro všechny "své" lidi zná. A když už jsme u statistik, za šest let existence centrály nemělo žádné auto, kterému dohodil spolujezdce, nehodu.
Zpátky autobusem
Naše cesta do Brna je u konce. Vše běželo hladce až na to, že jsem promrzlý na kost. "Dneska to jde. Když jsem před měsícem vezla jednoho člověka do Německa, bylo minus dvacet. Řídila jsem v rukavicích, ani jsem si od něj nechtěla vzít peníze," směje se Jana. V Brně jsme byli za dvě a čtvrt hodiny. Nechávám se vyložit kousek od centra a do Prahy se vracím autobusem. Časově je to sice pomalejší, ale cenově tentokrát spolujízda prohrává. Za poplatek plus příspěvek na benzin jsem dal 149 korun, za autobus jen 130. A v autobuse bylo krásně teplo.
ZAČALO TO V NĚMECKU
Princip placené spolujízdy začal fungovat v polovině padesátých let v tehdejším západním Německu (proto je i zde poměrně zažitý název mitfahrzentrale). Nebylo to ani tak kvůli šetřílkovství jako spíše kvůli nedostatku pohonných hmot. Postupem času se rozšířil i do dalších evropských zemí, ale například Skandinávie zůstala proti tomuto fenoménu víceméně imunní. Na začátku devadesátých let se první agentury objevily i v Česku, postupně však zkrachovaly. Opětovné vzkříšení přišlo až s rozmachem internetu, který umožnil velmi rychlou a přehlednou orientaci v nabídce. Momentálně u nás působí několik virtuálních a jedna kamenná agentura spolujízdy - Centrum pro spolujízdu. V pátek a v neděli (to jsou nejsilnější dny) vypraví kolem patnácti aut, během letní sezóny dvakrát tolik. Centrála díky napojení na německé organizace zajišťuje spolujízdu po celé Evropě. "Jednou jsme spíš z legrace nabízeli i jízdu po Spojených státech. Spolujezdce jsme našli," říká majitel Vít Dosoudil. Jiří Jabůrek, provozovatel virtuálního Autostopu.cz, zase vlastnil počítačovou firmu, která prodávala připojení na internet. "Jeden z mých zaměstnanců byl vášnivý stopař, tak jsme to zkusili zorganizovat," říká. Firmu později prodal, ale stopařské stránky si z nostalgie ponechal.
 

poslední aktualizace 19. září 2006
© 1999-2004 ČSDK, optimalizováno pro MSIE a rozlišení 800x600+
[ Windows | ASCII | Mac | Latin2 | Unix ]

použit publikační systém Toolkit od Econnectu