Databáze o vlivu dopravy na životní prostředí - výpis záznamů

zobraz stránku pro tisk · vyhledávání

Lze si zvyknout na hluk?
[plný text článku | kategorie: Hluk | Psychologie Dnes | Tomáš Řiháček | 26. 6. 2002] [tisk]
Při vnímání bývá zdůrazňována úloha zraku, avšak akustické podněty mají větší biologickou důležitost, reakce na ně jsou kratší a méně diferencované. Před zvuky se nemůžeme ukrýt, jsme stále vystaveni jejich vlivu.
Akustické podněty nás ovlivňují dvojím způsobem: vzbuzují nespecifickou aktivaci organizmu a jsou zdrojem informace. Naše fyziologická bezbrannost vůči zvukům začne být znepokojující ve chvíli, kdy ji spojíme s nezadržitelným nárůstem hlučnosti v našem životním prostředí. Je sice pravda, že se daří dostat pod kontrolu extrémní hladiny hluku v pracovním prostředí, ale z celospolečenského hlediska je daleko závažnější vzestupný trend hlučnosti v prostředí mimopracovním, kde již expozice hluku není omezena délkou pracovní doby ani lokalitou pracoviště. Hluk na nás působí téměř všude a téměř pořád. Naším cílem samozřejmě není eliminovat veškeré akustické jevy z našeho prostředí, ale snížit hladinu hluku na přijatelnou úroveň, i když Glass a Singer podotýkají, že naše pozornost se potom zaměří na tyto nižší hladiny a jejich účinky a problém de facto nezmizí. Každopádně určitá úroveň okolních zvuků je žádoucí a potřebná, protože i naprosté ticho je velmi nepříjemné a zúzkostňující. V příjemně tichém prostředí se pohybuje hladina hlasitosti okolo 30 dB. Je tedy na místě odlišit zvuk od hluku. Zatímco pojem zvuk má charakter deskriptivní a označuje všechny slyšitelné akustické jevy, hluk má význam hodnotící. Je jím každý nežádoucí zvuk, který vyvolává nepříjemný nebo rušivý vjem nebo má škodlivý účinek. V tomto vymezení je patrná částečná subjektivita. Pro někoho může být hlukem například i štěkot psa, který u něj vyvolá nelibý pocit. Zcela jistě však bude hlukem exploze způsobující nevratné poškození sluchu nezávisle na postoji. Z tohoto důvodu rozlišujeme hluk relativní (reakce na něj je podmíněna pouze psychogenně) a hluk absolutní (má navíc i přímý vliv na lidský organizmus). Hranice mezi těmito pásmy se pohybuje okolo 60-65 dB.
Abychom mohli odpovědět na titulní otázku, musíme vyjít z toho, jak na nás hluk působí. J. Křivohlavý rozděluje účinky do tří oblastí: obtěžování, rušení a škodlivost.
Obtěžující vliv hluku
Obtěžujícím vlivem máme na mysli působení na emocionální stav. Nejobecnější emocionální reakcí na hluk je pocit rozmrzelosti (annoyance). Hluk nám vadí, je nám nepříjemný. Míra rozmrzelosti souvisí s fyzikálními charakteristikami hluku (např. intenzitou, frekvencí, časovým průběhem), ale je dána především kognitivním a emocionálním hodnocením, pociťovanou bezmocností. Z fyzikálního hlediska lze říci, že více obtěžuje hluk intenzivnější, s převahou vyšších frekvencí, hluk intenzitně a frekvenčně proměnlivý či rytmicky nepravidelný. Na straně recipienta je rozmrzelost jako aktuální reakce podmíněna senzitivitou k hluku jako dispozičním sklonem k časté a vysoké rozmrzelosti. Je zajímavé, že rozložení senzitivity v populaci neodpovídá Gaussově křivce. Podle Havránka je mezi vysoce senzitivními lidmi asi 10-20 % populace a stejně tak i mezi vysoce tolerantními. Pocit obtěžování je také ovlivněn temperamentem. Podle Jelínkové a Picka senzitivita k hluku vzrůstá s neuroticizmem a klesá s extraverzí. Dále je ovlivněn aktuálním psychickým stavem. Je-li člověk celkově rozmrzelý, má přirozeně tendenci reagovat takto i na hluk. A v neposlední řadě i zdravotním stavem, vztahem k hluku, resp. k jeho zdroji. Vášnivý motocyklista má k hluku svého miláčka jistě jiný vztah než člověk, kterému hluk znemožňuje soustředit se při duševní práci. Nezanedbatelné jsou i demografické charakteristiky - rozmrzelost vzrůstá s věkem, je větší u žen a u lidí z vyšších socioekonomických vrstev. Významnou roli zde hrají také kognitivní faktory, které popisují Evans a Cohen: např. možnost ovlivnit výskyt hluku nebo jej alespoň předvídat (pocit kontroly nad situací snižuje míru rozmrzelosti), hodnocení zisků a ztrát plynoucích z provozu hlučného zařízení (jestliže má nový stroj vyšší výkon, jsme ochotni slevit z požadavků na tichý chod) nebo důležitost (jinak vnímáme houkající sanitku a jinak hluk produkovaný svévolně a bezúčelně). Negativní emoční reakce se potom odráží v interpersonálních vztazích a chování. Podle Havránka klesá ochota pomoci, snižuje se počet mezilidských kontaktů a míra kooperace. Jsme negativnější v hodnocení druhých lidí, vzrůstá hostilita a agrese. Jelikož vždy můžeme ovlivnit svůj vztah vůči hluku, nejsme mu z hlediska negativních emocí vydáni napospas. Lze si tedy na hluk přivyknout tím, že k němu změníme svůj postoj. Jednu z možností, jak toho dosáhnout, uvádíme v rámečku.
Rušivý vliv hluku
Rušivý vliv značí ovlivnění pracovního výkonu. Ne vždy je však vliv hluku na výkon negativní. Podrobný přehled experimentálních výsledků v této oblasti podává Křivohlavý, ucelené shrnutí lze najít u Havránka. S působením hluku výkon stoupá u jednoduchých a monotónních činností a naopak klesá u činností složitějších, závislejších na kontinuální pozornosti, u činností spojených s tvůrčí duševní prací, tvorbou koncepcí. Tyto výsledky bývají interpretovány v rámci Yerkes-Dodsonova zákona, který říká, že optimální hladina aktivace je pro komplexnější úkoly nižší než pro jednoduché. Hluk také zvyšuje selektivitu pozornosti (zužuje zorné pole), což je výhodné pro jednoduché a zautomatizované činnosti, ale nepříznivé pro činnosti nové a komplexní, které vyžadují pojmout více hledisek najednou. Hluk také může facilitovat výkon, pokud je vnímán jako zpětnovazebná informace. Výkon také stoupá u lidí s podprůměrným osobním tempem (zde hluk napomáhá k dosažení optimální úrovně aktivace) a naopak klesá u lidí s tempem nadprůměrným (zde aktivuje přespříliš). Výkon také stoupá tam, kde hluk překrývá jiné akustické podněty, které by jinak práci rušily, a klesá tam, kde sám je nositelem rušivé informace. Z toho tedy vyplývá, že vhodný zvuk (např. indiferentní hudbu nebo přírodní zvuky) lze využít jako kulisu. Glass a Singer zjistili, že u úkolů, které nekladou příliš vysoké nároky na jedince, dochází k adaptaci na hluk (autoři nerozlišují mezi adaptací a habituací), takže výkon se po určité době vrátí k normálu, pokud se vůbec zhoršil. Avšak toto přizpůsobení si vybírá daň ve větším vyčerpání organizmu, což vede ke zhoršení výkonu následujícího po ukončení hlukové expozice. Znamená to tedy, že z krátkodobého hlediska se lze za zvýšeného úsilí hluku přizpůsobit, ale v delším časovém horizontu dochází ke kumulaci vyčerpání a výkon trvale udržet nelze. Důležitou roli zde hraje motivace. Z hygienického hlediska je hluk zátěží i tehdy, když je hlučné prostředí i při zachovaném výkonu vnímáno subjektivně jako nepříjemné. Pokud dojde k přetížení hlukem, není možno výkon udržet ani mobilizací sil.
Škodlivý vliv hluku
Škodlivý vliv se vztahuje k působení hluku na organizmus, které se odehrává dvojí cestou. Specifickým působením máme na mysli účinek hluku na sluchový orgán. Při zvýšené hladině hluku se sluchový orgán adaptuje, tj. snižuje přechodně svou citlivost. Čím vyšší jsou však hladiny a čím delší je působení hluku, tím déle trvá regenerace sluchového ústrojí. Přibližně od 90 dB výše již vzniká nebezpečí nevratného poškození vláskových buněk Cortiho orgánu. K takovému postižení dochází buďto náhle (při expozici extrémním hladinám), pak se nazývá akustické trauma, anebo postupně na základě chronické expozice (nejčastěji v pracovním prostředí, ale např. i při častém poslechu hlasité hudby). Na tomto poli z dlouhodobého hlediska neexistuje adaptace, pouze zánik vláskových buněk. Proto jsou hladiny nad 90 dB nebezpečné vždy, nezávisle na postoji jedince k hluku. Nespecifické působení nastává díky propojení sluchové dráhy s řadou mozkových struktur. Obecně je nespecifická reakce posunem vegetativní rovnováhy organizmu ve směru sympatikotonie. Podle Kubíka lze rozlišit dvě složky fyziologické reakce: primární vegetativní reakci, která je zcela neuvědomovaná a automatická a objevuje se bez rozdílu u všech lidí při hluku nad ca 60-65 dB, a sekundární vegetativní reakci, která vzniká na základě kognitivního zpracování v hluku obsažené informace a z něj vyplývající emocionální reakce. Při chronické expozici mají počáteční nespecifické změny tendenci měnit se na funkční a posléze organické poruchy. Pokud jde o primární vegetativní reakce, jsou vůlí neovlivnitelné. Jsou největší při zahájení expozice hlukem a postupně odeznívají, ale objevují se vždy znovu a z tohoto hlediska adaptaci nepodléhají. Výskyt a průběh sekundárních vegetativních reakcí je psychogenně ovlivnitelný a úzce souvisí s reakcí emocionální.
Nejsme bezmocní
Velice často jsme v každodenním životě vystavováni působení hluku, kterému se nelze vyhnout a který, ač nepřekračuje hygienické limity, bývá často i značně nepříjemný. Je důležité si uvědomit, že v takových situacích nemusíme být bezmocnou obětí této civilizační zplodiny. Jsou to především naše negativní emoce a tělesné reakce, pramenící z hodnocení hluku, které můžeme cíleně ovlivnit. Vždy máme možnost modifikovat svůj postoj k hluku či k jeho zdroji. Pomoci nám přitom může i práce s tělem. Pocit nelibosti bývá spojen se zvýšením svalové tenze, téměř jako bychom vytvářeli obraznou bariéru stažených svalů a vymezovali se tak oproti nepříjemnému zvuku. Pokud se tedy pokusíme toto napětí rozpustit pomocí relaxace, můžeme snáze změnit i vlastní vztah k hluku.
* * *
Technika otevření se
V. Marek navrhuje několik postupů, jak dosáhnout změny ve vztahu k hluku. Kombinací relaxace a jednoho z těchto postupů vznikla technika, která byla pracovně nazvána technikou otevření se. Ukázalo se, že dokáže v situaci hluku výrazně zlepšit náladu. Techniku je lépe nacvičit nejdříve vsedě (případně vleže), avšak její použití je možné v jakékoliv situaci. Pohodlně se posaďte, uvolněte se, nechejte klesnout oční víčka. Zhluboka se nadechněte a vydechněte a uvolňujte postupně celé tělo od temene hlavy až k prstům u nohou. Když se vám podaří dosáhnout relaxovaného stavu těla i mysli, představte si, že otevíráte své tělo okolním zvukům, a ty volně vaším tělem procházejí a beze stopy mizí. Je to, jako když se otevírají lamely žaluzie a světlo slunce tak může procházet - nenaráží a nezahřívá je. Stejně tak i zvuk prochází vaším tělem a vy se před ním nemusíte uzavírat. Stačí jej nechat plynout... Pomalu se obraťte zpět k vnějšímu světu a otevřete oči. Zkuste si tento pocit, tuto představu, kterou jste si vytvořili, uchovat na podvědomé úrovni, i když budete vykonávat nějakou činnost.
* * *
Literatura:
•Čenčíková, O. (Ed.). (1998). Sborník k problematice ekologie zvukového prostředí a hudby. Ústí nad Labem: UJEP.
•Stokols, D., Altman, I. (Eds.) (1987). Handbook of Environmental Psychology. New York: Willey.
•Glass, D. C., Singer, J. E. (1972). Urban Stress. New York: Academic Press.
•Havránek, J. et al. (1990). Hluk a zdraví. Praha: Avicenum.
•Chalupa, B., Křivohlavý, J., Sedlák, J. (1963). Psychologické otázky působení fyzikálních a chemických faktorů na pracovišti. Praha: SPN.
•Jelínková, Z., Picek, M. (1984). Physical and Psychological Factors Determining Population Responses to Environment. Activ. nerv. sup., 1, 54-55.
•Kubík, Š. (1968). Návyk na hluk. Pracovní lékařství, 1, 22-24.
•Marek, V. (1995). Hudba je lék budoucnosti. Praha: Paprsek.

 

poslední aktualizace 19. září 2006
© 1999-2004 ČSDK, optimalizováno pro MSIE a rozlišení 800x600+
[ Windows | ASCII | Mac | Latin2 | Unix ]

použit publikační systém Toolkit od Econnectu