Databáze o vlivu dopravy na životní prostředí - výpis záznamů

zobraz stránku pro tisk · vyhledávání

Řeknu vám...
[plný text článku | kategorie: Dálnice – D5 | MF Dnes | Ondřej Vaculík, šéfredaktor ČRo Plzeň | 11. 1. 2003] [tisk]
„Bývalí radní: O dálnici jsme nerozhodli dobře,” četli jsme v regionální příloze MF DNES ze dne 10. prosince 2002 titulek článku, v němž někteří někdejší členové Rady města Plzně a starostové městských obvodů z let 1990 - 1994 přiznávají, že ”kdyby zastupitelé města neprosadili u Klausovy vlády vytlačení trasy (objezdu Plzně) ke Štěnovicím, mohlo se po obchvatu dávno jezdit”. ”Byla to obrovská chyba, které se dopustili tehdejší zastupitelé včetně mě. Aktivitu ekologických iniciativ vůbec nepokládám za prvotní příčinu průtahů s výstavbou. My jsme byli tou hlavní příčinou. Byl to průšvih, za který si sypu popel na hlavu,” dokonce přiznává Stanislav Frank, někdejší radní za ODA.
Takové přiznání při svíčce a pivínku (jak zobrazovala fotografie Jiřího Bergra) je sice sympaticky chlapské, avšak nedostatečné: chybí omluva. Omluva těm, kteří vás, vážení bývalí radní, na to už tehdy upozorňovali a které vy jste tehdy považovali za škůdce společnosti, násilí psychopatických živlů pletoucích se do věcí, jimž nerozumějí. Vzpomeňme si i na Libkovice. Hlavním představitelem odporu proti bourání historické obce Libkovice (na Mostecku) tehdy byl Jan Piňos, kterého vrcholní představitelé hnědouhelných dolů, kvůli nimž se Libkovice bouraly, na všech jednáních uráželi jako blbečka se sandály na nohou a s vyraženým zubem (ten mu vyrazili jejich pochopové), a přitom on zastupoval nejen veřejnost, ale jako přírodovědec i odbornost.
Naopak oni, zpanštělí štajgři, nedohlédli ani na konec své sloje, která se už před Libkovicemi ztrácela v nedosažitelné, a hlavně ztrátové hloubce. A Piňos to věděl. Živě je vidím, jak sneseni na svých zlatých padácích posedávají v honosném baru a dodnes se smějí, jak beztrestně si ty Libkovice zbourali jako projev vašnostovské, zvráceně budovatelské arogance. A nikdy nikdo se nepokusil dát jim Libkovice k náhradě. Neuplyne možná ani pět let, a další z čerstvěji bývalých radních přiznají, že odstřelit plzeňské domy U Zvonu nebylo zrovna nejšťastnější, ba naopak, byla to dost velká chyba zbavit se jednoho z největších činžovních domů konce 19. století, slušné architektonické úrovně, v němž měl dílnu František Křižík.
Dokonce je možné, že sám Jiří Bis, bývalý náměstek plzeňského primátora, uznale zacituje z posudku památkáře Petra Domanického, jak odstraněním těch domů vznikla Plzni těžká urbanistická újma. Zapomene, že byl jedním z těch, kdo si na Domanického chtěli stěžovat na ministerstvu kultury kvůli údajnému zneužití postavení památkáře a akci na obranu domů považovali za neslušnou. A opět se nikdo z nich ”nesníží” k tomu, aby se Domanickému omluvil, pouze to spokojeně zapijí.
Filozof Václav Bělohradský upozorňuje, že před hradbami našich pevností (rozuměj mocenských pozic) ”demonstruje stále se zvětšující periferie poražených” a ponížených, jejíž hlasy vrchnost i média označují jako ”násilí psychopatických živlů, nespokojených se stavem světa”. Totiž, který funkcionář může s jistotou říct, že jeho tak ”historické” odhodlání ”prosadit dobrou věc” neplyne z nepřiznaného zajetí silným zájmem úzké skupiny nebo z úzké představy? Každý z nás - dnes tak rozumbradně horlících z výše pozic (byť i ”pouhého” publicisty) - se jednou nejspíš nazře být postavou pomýlenou, trochu trapnou. A proto se už teď omlouvám Jiřímu Bisovi: Mýlil jsem se. Každý dneska ví, že Bis se jednou omluví. Tak. Pane vrchní, prosil bych ještě jedno.
 

poslední aktualizace 19. září 2006
© 1999-2004 ČSDK, optimalizováno pro MSIE a rozlišení 800x600+
[ Windows | ASCII | Mac | Latin2 | Unix ]

použit publikační systém Toolkit od Econnectu