Databáze o vlivu dopravy na životní prostředí - výpis záznamů

zobraz stránku pro tisk · vyhledávání

Občané, životní prostředí, politici a průmyslová lobby
[plný text článku | kategorie: Dálnice – D8 | Literární noviny | Miroslav Hudec | 21. 7. 2003] [tisk]
Následující řádky mají být zamyšlením nad vztahy a střety především občana a průmyslové lobby. To sugeruje, že občan stojí vždy na jedné straně, lobbisté na druhé. Pokud ovšem občanem myslíme každého dospělého člověka, vlastnícího občanský průkaz, pak to zdaleka neplatí. Je pravda, že většina lidí se ochotně podepíše pod jakoukoliv obecnou výzvu ke zlepšení životního prostředí. V řadě konkrétních případů však občan rád vymění své právo mluvit do věcí veřejných a prosazovat ty dlouhodobě perspektivní za okamžitou, nejčastěji hmotnou výhodu. Hlavně se nesmí chtít žádná osobní oběť. Stačí třeba, aby stavebník v chráněné krajinné oblasti musel při stavbě nebo údržbě svého domku dodržet některé pro oblast platné zásady, a už nemůže CHKO přijít na jméno, staví se proti dalšímu rozšíření, ba žádá, aby z ní obec byla vyčleněna. Někdy je dokonce schopen jednat proti svému nejzákladnějšímu zájmu a proti snahám ekologicky osvícenější části hospodářské sféry.
Hlavně abychom z toho něco měli!
Na začátku 90. let právě uplynulého století takto smutně prosluli zaměstnanci jednoho chemického podniku na Lovosicku, kteří stávkovali proti zavádění nové výrobní technologie. Ta stávající totiž vážně poškozovala jejich zdraví, což jim však vadilo méně než ztráta kompenzačního příplatku po ozdravení provozu. V takto vyhraněné podobě šlo jistě spíše o kuriozitu. Ale přesto se nedá říci, že by tento druh postojů vymizel spolu s blednoucí vzpomínkou na licoměrnost minulého režimu, který se dělal před světem hezkým, přijímaje řadu norem na ochranu životního prostředí, avšak jedním dechem je opatřoval tolika výjimkami, že je tím automaticky neutralizoval.
Zcela nedávno jsem se setkal s výrokem starosty malé obce pod necitlivě odtěžovaným kopcem, kterému už zmizela část vrcholu: my tomu stejně nezabráníme, tak hlavně chceme, abychom z toho něco měli (rozuměj: peněžní odbytné). Že za pár let budou trosky kopce děsit (citlivější lidi děsí už dnes) a spolehlivě odhánět turisty a rekreanty, kteří by do tohoto jinak líbezného koutu Máchova kraje přinesli peníze daleko jistější i čistější, si snad ani neuvědomuje. Další příklad ukazuje, že je ještě hůř: někteří lidé propadli přímo ekologické schizofrenii a jsou schopni si stěžovat i na to, čeho jsou v poškozování životního prostředí sami (spolu)původci. Tak si v místním tisku jeden "řadový" řidič, distancující se tímto pojmenováním od těch, kteří zřejmě na rozdíl od něj za tu dopravní potopu světa můžou, stýská: "množství aut nám tady brzo přeroste přes hlavu".
Jak omezit práva "příliš aktivních"
Za této situace nutno smeknout před každým, kdo si vůbec troufne do boje s různými lobby se pustit. Kromě popsaného složitého vztahu veřejnosti k životnímu prostředí jsou tu naši zákonodárci. Jistě je mezi nimi mnoho slušných lidí, kteří si uvědomují důležitost kvalitního ekologického zákonodárství. Ale je také velké množství těch, pro které je brzdou hospodářského rozvoje, dokonce ohrožením demokracie, protože omezuje svobodu každého dělat si, co chce.
A tak se připravuje změna správního řádu a dalších právních norem, jejímž cílem je ještě více omezit práva občanů, jimž není všechno jedno a rádi by mluvili do věcí, které se jich významně dotýkají. A tady už se dostáváme k průmyslovým lobbistům, jejichž silný vliv můžeme za připravovanými změnami zákonů vycítit. Není to ovšem pouze problém této republiky a problém až dnešní. Paul Anthony Samuelson, nositel Nobelovy ceny za ekonomii za rok 1970, k tomu podotýká: "Lobbisté z podnikové sféry mohou zvolené zástupce motivovat k tomu, aby přijímali zákony, které kladou zvláštní zájmy nad celkový společenský zájem." Některým představitelům průmyslu vědomí "krytých zad" patřičně zvýšilo sebevědomí. Jinak by si mohl jeden z nich těžko dovolit přímo před televizními kamerami zaprovokovat, když na dotaz reportérky, zda by jeho podnik přistoupil na zveřejnění širšího seznamu jedovatých látek, které vypouští do životního prostředí, nedávno zvysoka utrousil: "No to ani náhodou."
Začalo to slibně...
Po roce 1989 to u nás pro životní prostředí vypadalo vcelku slibně. Tehdy vládnoucí Občanské fórum tvořilo velké množství ekologicky citlivých lidí se zkušenostmi z "bojů o přírodu" s předlistopadovou garniturou. Z nich nejznámější byly masové teplické demonstrace proti čím dál častějším vražedným smogovým situacím nebo protesty proti zamýšlenému zničení pražské Stromovky frekventovaným silničním průtahem. Nevím, jestli si někdo ještě vzpomene třeba na zoufalý boj Brňanů proti vykácení stovek hektarů lesa kvůli novému motoristickému závodnímu okruh Kývalka, který jeho propagátoři hned po převratu šikovně přejmenovali na Masarykův, správně kalkulujíce, že na tak velké jméno si nikdo netroufne.
Málokdo asi tehdy tušil, že nejde o ojedinělý exces, o doznívání minulé všemocnosti rovnějších mezi rovnými, nýbrž o signál, že lidé zvyklí na privilegia se jich nehodlají vzdát ani v nových poměrech a že si to budou umět zařídit. Prozatím však ještě tolik síly a potřebných vazeb na novou politickou garnituru neměli, a tak první polistopadoví poslanci a ministři bez většího odporu odstartovali základní projekty postupného ozdravování životního prostředí i právní zajištění tohoto procesu.
Ekologie - sprosté slovo?
Toto příznivé období skončilo v roce 1992, s nástupem první Klausovy vlády. Byť neekonom, odvážím se tvrdit, že nejvíce bývalý premiér poškodil snahy o vznik ekologicky přátelské ekonomiky tím, že o moderní praktické ekonomice toho moc neví. Jinak by totiž v ekologii neviděl "třešničku na dortu", něco, "na co si nejdříve musíme vydělat", nýbrž to, čím dnes potenciálně a někde již i skutečně je, totiž mohutným podnětem hospodářského rozvoje. Že se snažil udělat z ekologie sprosté slovo a že podnikatelská sféra, připravená v té době přijmout i v ekologii stejné standardy jako na západ od našich hranic, nakonec dostala danajský dar pravidel mnohem východnějšího původu, to už je jen logický důsledek. Svým způsobem tak Klaus umožnil navázat i na předlistopadové výjimkové pokrytectví, kombinované k zesílení účinku ani moc neskrývaným populismem - proto výjimka pro dálnici D8, která ze zákona nesmí procházet CHKO, proto takový soustředěný tlak na udělení výjimky v případě sjezdovky na Lysé hoře, abych uvedl příklady nejznámější.
Je skoro s podivem, že se přesto občanským aktivitám v řadě případů daří křížit průmyslové lobby některé zvláště drastické záměry. Bývá to zpravidla tam, kde jsou občanská sdružení podpořena místní samosprávou. Tak se podařilo zabránit těžbě zlata kyanidovým loužením v Kašperských Horách a v Mokrsku, odvrátit výstavbu nové cementárny v Tmani na Berounsku (na hranicích CHKO Křivoklátsko) i gigantického zábavního parku Rajchéřov v České Kanadě na Novobystřicku.
V řadě případů naopak životní prostředí prohrálo. Asi nejvíce se ví o plzeňském obchvatu dálnice D5, kde byla proti vší logice přijata varianta delší a škodlivější pro přírodu i obce. Paradoxně se tím o řadu let oddálilo osvobození Plzně od velké části tranzitu. Spojená lobby plzeňské radnice, vlastníků nemovitostí v úspornější původní trase a spřátelených zákonodárců, kteří si k tomu dokonce prosadili schválení speciálního zákona, nakonec dosáhla svého a navíc se jí podařilo přesvědčit veřejné mínění, že za všechna zdržení a Plzeňanům způsobené útrapy mohou zastánci ekologičtější a rychlejší varianty. Nepříliš úspěšně se zatím vyvíjí boj místních občanů a ekologických iniciativ proti výstavbě nové továrny firmy Nemak v Havrani na Mostecku. Určitým blýskáním na časy by snad mohl být fakt, že Evropská banka pro obnovu a rozvoj dle informace Hnutí DUHA nebude kontroverzní projekt financovat.
Ubývá lhostejných
Boj občanů s průmyslovými a dalšími lobby přináší přes řadu problémů kromě prospěchu pro životní prostředí ještě jedno významné pozitivum. Přece jen ubývá lhostejných, smířených nebo "pragmatických". Lidé se spontánně organizují, nejčastěji aby se bránili konkrétním tlakům v konkrétním místě. Někdy jde o známé NIMBY (z anglického "Not in my back yard"), neboli "postavte si to (silnici, továrnu...), kde chcete, jen ne u nás". Příkladem může být třeba snaha občanských iniciativ ze sídel podél silnice E55 vytlačit obtěžující a nebezpečnou kamionovou přepravu na budoucí dálnici D8, ačkoliv skutečně systémovým řešením by bylo její převedení na železnici (ROLA). Bylo to ostatně podmínkou bývalého ministra životního prostředí, když uděloval pro D8 uvedenou výjimku ze zákona.
Jindy se aktivisté mohou i mýlit a bojovat proti investici, která by životní prostředí neohrozila. Stále častěji si však uvědomují, že navrhovaná alternativní řešení musí být promyšlená a musí pomoci nejen jim. Občanská sdružení se navzájem kontaktují a podporují, učí se zvládat záludnosti správních řízení, snaží se přimět místní zastupitele i poslance parlamentu, aby opravdu zastupovali jejich zájmy. Mají šanci stát se postupně vlivnou politickou silou.
To se potvrdilo třeba v případně kontroverzního plánu Severočeské energetiky Děčín vést záložní elektrické vedení 110 kV z Nového Boru do Varnsdorfu přes nejcennější partie Lužických hor. Nejdříve proti němu vystoupila dvě místní občanská sdružení a dvě záměrem nejvíce dotčené obce, následně podpořeny ekologickými iniciativami. Společně se za pomoci sdělovacích prostředků podařilo zburcovat veřejnost na Novoborsku a Českolipsku tak, že se proti naplánovaným trasám vedení začala stavět zastupitelstva a starostové řady dalších obcí i místní zastoupení politických stran. Letos v únoru se sešlo v malé obci Svor tak mohutné protestní shromáždění občanů, že přítomní krajští zastupitelé, ať už předtím měli na věc jakýkoliv názor, jednomyslně občany podpořili. (Netroufnu si samozřejmě posoudit, nakolik v tom sehrál roli i fakt, že příští rok se konají krajské volby.) V právě projednávaném konceptu územního plánu Libereckého kraje jsou dvě nejkritizovanější trasy povrchového vedení přes Lužické hory jednoznačně odmítnuty jako nevhodné ekologicky - ale i jako možná brzda rozvoje ekonomického, jak se v tisku vyjádřil senátor za zdejší oblast.
A tak se některým politikům vrací oknem to, co už mnohokrát vyhodili dveřmi: občan, který se odmítá smířit s potupnou rolí pouhého odevzdavače hlasu. Občan, který si postupně začíná být vědom, že jen on je v demokracii zdrojem veškeré moci, a hodlá se na té moci podílet. Je dobře, že zvláště silně se to projevuje právě v oblasti životního prostředí, a je naopak škoda, že se tak teprve nyní pomalu zaceluje přeryv, který nastal po roce 1992 a který zabrzdil slibný začátek rozvoje občanské společnosti z doby těsně porevoluční. Autor je psycholog, člen Společnosti pro trvale udržitelný život.
 

poslední aktualizace 19. září 2006
© 1999-2004 ČSDK, optimalizováno pro MSIE a rozlišení 800x600+
[ Windows | ASCII | Mac | Latin2 | Unix ]

použit publikační systém Toolkit od Econnectu