Databáze o vlivu dopravy na životní prostředí - výpis záznamů

zobraz stránku pro tisk · vyhledávání

Magistrát nemá "potížisty" rád
[plný text článku | kategorie: Supermarkety | Literární noviny | Helena Svatošová | 1. 9. 2003] [tisk]
V sousedství našeho domu se chystá postavit svou velkoprodejnu s parkingem společnost IKEA. Tristní zkušenosti se stavbou i provozem Zábavního centra Černý Most, které již vedle našeho domu stojí a ke svému okolí se chová od počátku bezohledně, arogantně a bez respektu k zákonům, mě přiměly další stavbu v okolí obytného celku od počátku sledovat. Především bylo třeba získat množství informací.
K tomu, aby projektu jeho sousedé věnovali náležitou pozornost, nabádalo i stavební povolení na stavbu IKEA, které bylo místním stavebním úřadem Prahy 14 vydáno před necelými dvěma lety, avšak pro zásadní procesní i věcné chyby (celkem 15 pochybení, nepočítaje v to 15 chybných odkazů, nepřesností či nelogičností v podmínkách stavebního povolení) bylo nadřízeným orgánem zrušeno. Stavební úřad se tehdy mohl řady chyb vyvarovat, neboť byly obsahem námitek účastníků řízení, které však ve snaze vyhovět investorovi za každou cenu zamítl. O své důvěryhodnosti nepřesvědčili ani zástupci IKEA, kteří na rozdíl od své původní nevstřícnosti vůči sousedům (před dvěma lety nebyli ochotni ani ukázat projekt stavby) iniciovali schůzku k prodiskutování projektu. Když však během ní vyšlo najevo, že další den se již má podat návrh na změnu rozhodnutí o umístění stavby, bylo zřejmé, že "diskuse" má být spíše pouhým gestem než vážně míněnou snahou zohlednit případné připomínky lidí ze sousedství. Rozhodla jsem se využít svého práva účastnit se řízení o umístění stavby - a doporučuji to jako zdaleka nejúčinnější možnost, jak něco ve svém okolí reálně ovlivnit. Toto právo má každý vlastník nemovitosti (včetně bytu), která s budoucí stavbou sousedí. Podmínkou není bezprostřední sousedství, ale to, zda bude vlastník stavbou či provozem dotčen na svých právech.
V případě stavby velkoprodejny s dvanácti sty parkovacími místy, otevřené 343 dní v roce v sousedství bytového domu, je vliv na práva vlastníků bytů evidentní. Přesto první věta referentky odboru územního rozhodování pražského magistrátu, když jsem přišla coby účastník řízení (předem pro jistotu písemně ohlášená) podívat se na projekt do spisu, byla: "Ale vy jste přeci účastník jen trochu, že ano." Nezbývalo než úřednici připomenout a pro jistotu i vysvětlit základní zásadu správního řízení: pokud už někoho zákon za účastníka řízení uznává, je účastníkem se vším všudy a má naprosto stejná práva jako ostatní účastníci, zejména jako investor (navrhovatel). Právo dělat si ze spisu na místě výpisy mi bylo umožněno, ale problém nastal, když jsem se rozhodla využít práva nechat si pořídit kopie rozsáhlejších dokumentů ze spisu, které jsme chtěli se sousedy posoudit. Nijak příjemná referentka mi sdělila, že souhrnnou ani předkládací zprávu, a dokonce ani samotný návrh investora na zahájení řízení mi neokopíruje. Na otázku, o jaký předpis či rozhodnutí se opírá, odpověděla, že "kvůli autorským právům". Cílenými otázkami jsem nakonec získala obrázek o pojetí práva na (ne)poskytnutí kopií na odboru územního rozhodování MHMP: okopírování jakéhokoli dokumentu od soukromé osoby (myšleno navrhovatele) je údajně porušením jeho autorských práv.
Zde je třeba jasně říci, že autorskoprávní ochrana částí spisu je nesmysl na první pohled a už jen letmým nahlédnutím do zákona o dílu autorském lze nalézt ustanovení, že do autorského práva nezasahuje ten, kdo dílo užije k úředním účelům na základě zákona, a zejména ne ten, kdo užije dílo pro osobní potřebu (tj. účastník si pro sebe pořídí kopii). A především: v případě spisu a dokumentace k němu nejde o autorské dílo ve smyslu zákona. Vysoce fundovaný právní rozbor o autorském právu ve vztahu k úředním spisům od pražského právníka Petra Kužvarta (vydaný Ateliérem pro životní prostředí v r. 2002) uvádí i další pádné argumenty proti takto účelovým snahám omezit pořizování kopií ze spisů. Obě referentky však trvaly na svém, a dokonce mi odmítaly vyhotovit písemné potvrzení o odmítnutí pořízení kopie s uvedením důvodu. A to i přesto, že na mé otázky, kde se tohoto svérázného výkladu nahlížení účastníka do spisu dobraly, sdělily, že jde o doporučení "jejich (magistrátních) právníků", sdělené jim ústně někdy před rokem. Odešla jsem s tím, že ačkoli jsme si napoprvé nerozuměly, do ústního jednání je dost času, abych se svého práva na kopie domohla dalšími nástroji, které mám jako účastník k dispozici. Jednak právní - stížnost nadřízenému, žádost o nápravu nesprávného opatření a žádost o informace podle zákona 106/1999 Sb., jednak technické - digitální fotoaparát, kterým se dají dokumenty na místě ofotografovat.
Čekala jsem na vyřízení svých podání. V případě žádosti o informace podle "stošestky" má úřad povinnost vyřídit věc ve lhůtě 15 dní. Jelikož konec lhůty byl dnem ústního jednání, po kterém již nemohou účastníci podávat námitky, vypravila jsem se po uplynutí 13 dní v úředních hodinách na úřad s digitálním fotoaparátem. Když jsem přišla na řadu, dostala jsem od referentky části spisu s tím, že "to, co jste chtěla minule, u sebe mají právníci". Když jsem referentce důrazně připomněla, že v hodinách pro veřejnost musí být podle zákona spis kompletní, již podstatně ochotněji se pro něj vydala. Zpět nepřišla sama, ale s mladým právníkem, který právě ony části spisu studoval. Oznámil mi, že právě pracuje na mých podáních a s oběma se zcela ztotožňuje - měla jsem právo na kopie daných dokumentů a právě se mi to chystá oficiálně napsat. Reakce paní referentky byla svérázná: "Tak vám děkuji, jak jste mě podrazil!"
Magistr si mě žertem dobíral, že si můžu vybrat, zda platit 15 korun za stránku jako účastník, anebo stošestkovou sazbu, ale se stokorunou navíc "za první čtvrthodinu na vyhledání informace", hezky podle sazebníku. Když byly kopie hotové, ukázalo se, že to žert nebyl. Právník trval na názoru, že jsem podala dvě žádosti ve dvou režimech a "ty se nesmí směšovat": buď zaplatím za pořízení kopie ze spisu jako účastník - to je podle zákona o správních poplatcích 15 korun za stránku, nebo se kopie pořídily podle zákona 106, ale v tom případě měl práci s jejich vyhledáváním a magistrát si musí účtovat 100 korun za započatou hodinu práce. Námitku, že pokud si došel do spisu do kanceláře o patro níž, nejde o žádné vyhledávání informace, nepřijal. Na magistrátě jsem strávila celé odpoledne. Právní argumentace z obou stran byla, troufám si říci, poměrně na výši, ale k ničemu nevedla.
O stupeň bouřlivější diskuse získala za chvíli dalšího účastníka - referentku, která mi vysvětlila, že informace se nevydávají na místě, ale pouze a jedině přes informační centrum na Mariánském náměstí, kam je příslušný úředník jakéhokoli odboru vždy úřední cestou pošle. V tu chvíli jsem pomyslela na taktiku, jak získat informace před ústním jednáním - digitální fotoaparát. Pozdě! Nakonec jsme dospěli ke kompromisu - uhradím i práci za vyhledání informace a právník osobně zajistí, aby kopie byly druhého dne na informačním centru. Druhý den jsem měla kopie na výdejně připravené. Jak jsem se poté dozvěděla, "výdejová" pracovnice informačního centra převzala kopie i doprovodné informace prý "s profesionálním nadhledem": "Nebojte se, s problémovými žadateli o informace tu máme praxi!" Není těžké věřit, že úředníci magistrátu vidí v lidech žádajících informace jednoduše "potížisty" a magistrát má neformální interní instrukci, že takovýmto drzounům se mají co nejvíc házet klacky pod nohy.
Autorka pracuje ve Výboru pro občanská a politická práva Rady vlády pro lidská práva. Úplná verze textu je vystavena na portálu obcan.ecn, v oddíle Příklady z praxe.
 

poslední aktualizace 19. září 2006
© 1999-2004 ČSDK, optimalizováno pro MSIE a rozlišení 800x600+
[ Windows | ASCII | Mac | Latin2 | Unix ]

použit publikační systém Toolkit od Econnectu