Petr Kužvart: V Praze se zprovozňuje součást zhoubného dopravního řešení

k tunelům Mrázovka, 26. 8. 2004

Dne 26. srpna jsou pro veřejnost zprovozňovány „tunely Mrázovka“ na Smíchově v Praze 5. Jde o mohutný a mimořádně nákladný soubor dopravních staveb, jež svým umístěním i kapacitou znamená další krok k vybudování obdoby neslavně proslulé „severojižní magistrály“ – tentokrát na opačném, levém břehu Vltavy. Zprovoznění této velkokapacitní a pro řidiče atraktivní stavby bude mít za následek intenzívní zátěž městského centra další dopravou, včetně tranzitní. Jde o špatné a zhoubné řešení, jež jsme si byli nuceni my všichni ze svých daní zaplatit a jehož škodlivé dopady v budoucnu bohužel poneseme. Způsob prosazení stavby vypovídá hodně i o poměrech, ve kterých jsme nuceni žít.

Je všeobecně uznávaným principem, že se město musí veškeré zbytné automobilové dopravě bránit. Tím spíše město historicky mimořádně cenné. Směrem do centra je žádoucí zvyšovat intenzitu dopravních restrikcí a vždy silněji motivovat řidiče, aby centrum zbytečnými vjezdy nezatěžovali. Proto se budují okružní komunikace, jež mají drtivý nápor soudobé automobilové dopravy zadržet, usměrnit a pokud jsou dobře trasovány, odsávají také dopravu z centrálních částí města.

V Praze je bohužel situace jiná. Výstavba žádoucího Silničního („Pražského“) okruhu nemá potřebnou prioritu a opožďuje se za výstavbou vnitřního, tzv. „Městského okruhu“. Tento vnitřní okruh je však v západní a severní části města navržen a prosazován jako bezohledný dálniční průraz centrem, v dotyku s památkovou rezervací a na dohled Pražského hradu. Ve skutečnosti je trasován tak, že jde vlastně o soustavu tří paprskovitých radiál, jež budou pumpovat do centra města mohutné proudy dopravy, tedy budou vytvářet efekt právě opačný, než jaký se od okružní komunikace očekává.

Jde o „smíchovskou radiálu“, vedoucí od levobřežného předmostí Barrandovského mostu na sever – přes Zlíchov, tunely Mrázovka, přemostění Plzeňské třídy a Strahovským tunelem na Malovanku. Další část, Malovanka – Myslbekova – Prašný most - Královské obora – Pelc Tyrolka je vlastně „trojskou radiálou“ a jako taková bude i fungovat. Poslední radiálu tvoří trasa Malovanka - Patočkova ul. - Karlovarská - Bílá Hora, tj. „břevnovská radiála“. Nasávací efekt těchto radiál nevyhnutelně způsobí, že po dokončení bude křižovatka na Malovance zatížena neuvěřitelným průjezdem astronomického počtu 120 tisíc vozidel denně. A to přímo pod hradbami historického jádra města, tak cenného a unikátního!

Jde o nesmírně drahé, arogantní, necitlivé řešení, jež vzhledem k neexistenci vnějšího silničního okruhu bude nutit toho, kdo jede ze Strakonic do Liberce či Karlových Varů, projet kolem Pražského hradu. Jde o řešení zbytečně kapacitní a „rychlé“, tedy přitažlivé pro tranzit. Pokud snad někdo spoléhá na regulaci provozu – stačí jej odkázat na to, jak vypadá Severojižní magistrála. Po léta se slibuje, že bude zklidněna a přeměněna na velkoměstskou třídu, kde by se dalo pobývat. Místo toho je a nadále bude širokým kanálem, který převádí samotným centrem, kolem Musea, neuvěřitelné počty vozidel. Kolem vznikly neobyvatelné zóny, opravdové plynové komory pod širým nebem. Takové budou vznikat i kolem výše uvedených radiál, vydávaných za součást Městského okruhu. Záchranou není ani nesmírně nákladné vedení dálniční komunikace v tunelech. Kolem jejich portálů a větracích objektů bude zle. A u okolních, zejména příjezdových komunikací nebude lépe. Jde o vědomé, mnohokrát dokumentované ničení centra města bezohledným upřednostnění jedné jediné zbytnělé funkce: za každou cenu zpřístupnit území centra neregulované automobilové dopravě.

Spojená občanská sdružení Praha, Společnost pro trvale udržitelný život a Ateliér pro životní prostředí, uvedené škodlivé, kolosální záměry po léta kritizují. Podávala odvolání a správní žaloby. Argumentovala a nabízela méně devastující a podstatně levnější varianty řešení. Avšak zájem na obrovských veřejných zakázkách, neschopnost politické sféry formulovat a prosazovat skutečný veřejný zájem, selhávání úřednictva zaměstnávaného samotným investorem a silné zákulisní tlaky na prosazení smělých budovatelských záměrů hodný spíše dob minulých, to vše nakonec vedlo k prosazení toho řešení tunelů Mrázovka, jež je nyní dokončeno. Jeho devastující důsledky ale poneseme my i další generace Pražanů.

Samotné tunely jsou v řadě směrů problematické. Obsahují i jedno vysloveně rizikové řešení – odbočovací tunelové trouba ústící na Radlickou ulici, tj. odbočování z rychlého (levého) jízdního pruhu do zatáčky, kde budou stát vozidla před světly řízenou křižovatkou. Kritizovali jsme tento aspekt včas. Varovali jsme, ale zcela bez výsledku. Až zde bude docházet k nebezpečným dopravním situacím a ošklivým dopravním nehodám, chci rozhodně být někde hodně daleko….

Tunely Mrázovka se oproti původním předpokladům také pěkně prodražily. Opakovaly se trapné pokusy svádět to na občanská sdružení, jež si dovolila podávat odvolání podle zákona. Nakonec musel i sám investor uznat, že zdražení i skluz výstavby způsobily složitější geologické poměry, než se původně předpokládalo a také některé vyvolané investice, s nimiž se nepočítalo (rekonstrukce kanalizační stoky v blízkosti ražby, jež se ukázala být v havarijním stavu).

Poučný je způsob prosazení stavby i přes odborně i právně podložený odpor občanské veřejnosti. Jak je zvykem, dotčené orgány státní správy, jež mají podle zákona chránit veřejné zájmy na ochraně ovzduší, zdravého životního prostředí a veřejného zdraví byly včas pacifikovány a nakonec souhlasily. Stavbu umisťovaly a povolovaly orgány hlavního města, jež bylo zároveň také investorem stavby. Hrubý konflikt zájmů spočíval v tom, že stavební úřady (jsou povinny podle zákona rozhodovat nestranně, podle zákona a věcně správně) jsou řízeny přímo investorem, tedy tím, kdo měl přímý zájem na prosazení stavby. Rozhodující úředníci byli placeni stavebníkem, jejich další působení, kariéra, osobní ohodnocení, celá existence byla a je v rukou vedení města.

Na to se rádo namítá, že volené orgány nezasahují do výkonu státní správy – ovšemže, oficiálně nikoli, ale zkuste jako podřízený úředník neplnit přání vrchnosti… Veškerá povolení tedy vydali podjatí úředníci, kteří ze zákona takto nesmí vůbec rozhodovat. O tom se vědělo a ví. Jen se všichni tvářili a tváří, že král má krásné nové šaty a tedy není nahý…

Správní orgány se při rozhodování o tak složité stavbě dopustily řady různých věcných, procedurálních a právních. Pokud jsme je napadli, pak odvolací orgány dělaly, jako by nic, pochybení pražských úředníků pokryly, nějak se vykroutily a dosáhly právní moci rozhodnutí. Působilo to dojmem, že je předem dohodnuto, jak budou jednotlivé instance postupovat. Šlo přece o tak důležitou stavbu… Správní soud, na který jsme se pak obrátili, nejprve nečinil nic, ani včas nerozhodl o našem návrhu na odklad zahájení stavby (tudíž ani tady k prodlení z naší viny nedošlo!). A pak - místo aby v rámci ústavně zakotvené doktríny právního státu a v souladu se zákonem přezkoumal zákonnost žalovaných rozhodnutí v rozsahu žalobních argumentů – usoudil soud, že práva žalujícího občanského sdružení nebyla zjevnými nezákonnostmi a pochybeními správních orgánů nijak dotčena a naše žaloby zamítl. Vadná rozhodnutí tedy napravena nebyla. Šlo o zjevné selhání soudní moci, jež by měla být pojistkou proti chybám moci výkonné.

Soud ovšem sídlil na Smíchově, v Praze 5. A vytvořil si účelovou omezující zásadu (nemající v zákoně oporu), že nepřezkoumá žalobou napadené – jakkoli hrubé – nezákonnosti, pouze pokud se přímo nedotkly práv žalobce. Pokud se tedy vytvoření plynové komory pod širým nebem nedotklo přímo práv žalujícího občanského sdružení, je vše v pořádku a je možno ji vytvořit! Snažili jsme se kompenzovat a napravovat svou činností hrubé a soustavné selhávání správních orgánů při ochraně veřejných zájmů, ale proti sevřeným zástupům pražského i státního úřednictva i soudců jsme mnoho možností účinně zasáhnout neměli. Samozřejmě že následně můžeme jmenovitě zveřejňovat, kdo se o budoucí zhoubné dopady prosazeného řešení jak zasloužil. Asi by to stálo za tu námahu… Asi to uděláme.

Totálním, ostudným selháním úředníků města i rezortu životního prostředí bylo „vyřešení“ otázky posuzování vlivů staveb na životní prostředí. Touto závaznou procedurou mnohostranného veřejného projednání dopadů na prostředí a veřejné zdraví stavba tunelů Mrázovka ani další stavby „Městského okruhu“ vůbec neprošly. Stalo se tak na základě trapné, účelové úřednické kličky, kdy mohutná, velkokapacitní stavba zjevně dálničního charakteru, procházející navíc hustě zastavěným a intenzívně obývaným územím městského centra, byla prohlášena (jaksi dávno předem) za pouhou místní komunikaci Na místní komunikace, jakožto ty méně významné, se totiž povinnost posouzení vlivů podle zákona nevztahuje. Darebácké formulace byly již v příslušných zákonech. A nikoli náhodou.

My jsme připravili právní analýzy a poukázali na absurditu posuzování vlivů dálnice ve volné krajině a neposuzování obdobné „dálnice“ ve městě a požadovali, aby Ministerstvo životního prostředí záležitost rázně vyřešilo. Možnosti byly. Místo toho toto ministerstvo trapně selhalo, nedělalo nic a nakonec odpovědělo připitomělým dopisem. Minulý ministr a jeden ze současných náměstků by si za toto selhání zasloužili připsat na tabuli hanby, vedle ostatních selhavších politiků i úředníků, díky kterým se tak špatné řešení nakonec prosadilo.

Co říci na závěr? Případ „Městského okruhu“, který vlastně ani ochranným okruhem nebude (když chráněným územím přímo prochází), a v tomto rámci i případ dílčího souboru svými dopady sice zhoubných, nicméně technicky impozantních a elegantních dopravních staveb „tunely Mrázovka“ hodně vypovídá o tom, v jaké společnosti vlastně žijeme. Že peníze znamenají moc a velké peníze pak velkou moc. Že skutečnou moc je možno vykonávat v tichu úřednických kanceláří mimo jakékoli demokratické procedury. Že veřejný zájem je možno desinterpretovat a pokroutit, zaměnit se skupinovým zájmem těch, pro které je to dobrý obchod. Že znásilnění zákona může být v právním státě beztrestným, ba žádoucím a „ctihodným“ řešením, pokud je to investor, kdo úředníka zaměstnává, úkoluje a platí a pokud správní soud není důslednou a účinnou přezkumnou instancí, pro kterou je hlavním úkolem a posláním důsledně stavět účinnou hráz nezákonnostem, případům zjevné zvůle výkonné moci a účelovým úřednickým rošťáctvím.

V tomto marasmu, vážení občané, žijeme. Tato selhání sami nedobrovolně financujeme ze svých daní. Tato selhání však dobrovolně legitimizujeme, nejen svou účastí ve volbách všeho druhu, ale i tím, že si to necháváme líbit. Že mlčíme. Což takhle to zkusit opačně – třeba i nechodit k volbám (nevolit tedy viníky, nelegitimizovat jejich černé skutky, jejich ochotná selhávání) a nenechat si to líbit – tedy nemlčet? Pokud je tento náš tak mladý společenský establishment již tak dokonale prohnilý, bude totiž nutná jeho změna.

V Praze dne 26. 8. 2004

JUDr. Petr Kužvart, autor je právník, zabývá se právem životního prostředí a pracuje pro občanská sdružení (tel. 241 432 972, petr.kuzvart@ ecn.cz)

formát pro tisk »
 

poslední aktualizace 19. září 2006
© 1999-2004 ČSDK, optimalizováno pro MSIE a rozlišení 800x600+
[ Windows | ASCII | Mac | Latin2 | Unix ]

použit publikační systém Toolkit od Econnectu